Centrální zdroj alias Bůh

Centrální zdroj je označením toho, co si lidé obvykle představují pod pojmem Bůh. Je to zdroj všeho projeveného i neprojeveného Stvoření, všeho co je, co existuje. Je to živoucí a vědomý tvůrčí kosmický princip. Má všechny přívlastky nekonečnosti, věčnosti, nepochopitelnosti a paradoxnosti (zdánlivá rozporuplnost) apod., které si lidé ve své omezenosti vymysleli proto, aby vyjádřili to, co je obrovsky přesahuje a co nemohou rozumově a ani nijak jinak uchopit, zvládnout a obsáhnout. Proto si Boha definovali tak, že ho definovat nemohou. A to je pro ně již přijatelné. S tímto stavem se již smířit dokáží. 

Co je Bůh? 

Můžeme si ho představit jako fyzikální energetické a informační pole nekonečného Vědomí, Inteligence a Lásky, které existuje samo v sobě a kolem kterého již nic dalšího není, protože vše, co existuje je v něm. Tedy není zde žádné "kolem" a "venku". Zdroj tvoří "ze sebe" a "do sebe". Tedy nikdo a nic není od Zdroje odděleno. Vše stvořené se nachází uvnitř vše-objímajícího Zdroje. Vše stvořené je vytvořeno z materiálu Zdroje, což je vědomá energie té nejvyšší vibrační úrovně. Vše původně v sobě má základní vlastnosti Zdroje. Vše je věčné, nesmrtelné, živé a vědomé, má schopnost tvořit, možnost volby a svobodnou vůli se rozhodovat. Vše je čisté a má v sobě lásku. Vše má dokonalou znalost Kosmických Zákonů Stvoření, které vyjadřují věčný Boží řád. Vše složilo slib, že tyto Zákony bude dodržovat, chránit a bránit. Slib ten je dán v rámci Smlouvy Stvoření mezi Bohem a jím stvořenou Bytostí. Za těchto okolností všechny Věci-Bytosti vyšly ze Zdroje ven do manifestace, do této obrovské zkušenostní Arény Stvoření. Je to obrovský fixní pevný a před-definovaný výcvikový vývojový prostor, Hologram Bytí. Všechny věci ho prochází a vybírají si své cestičky z předem dovolené vývojové palety. 

Proč Bůh existuje? 

Bůh existuje proto, že se tak rozhodl. Chtěl umožnit všem věcem, které ze-sebe a do-sebe vytvoří, aby také mohly existovat, aby se s nimi o tuto možnost podělil, protože je má rád. Aby všichni poznali Arénu Stvoření, aby ji prozkoumali. Aby se naučili číst v této Knize Života a pochopili ji. Aby se naučili psát a mohli do ní zapsat i pár řádků své existence a nemuseli se za to pak stydět. 

Jak Bůh soudí? 

Skutečný Bůh nesoudí. Skutečný Bůh pouze bezpodmínečně miluje a vše přijímá. Skutečný Bůh miluje všechny stejně. Nejvíce však miluje sobě rovné. A každá jím stvořená věc je mu v jistém smyslu rovna, protože je jeho malým kouskem. Pokud si to člověk uvědomí a bude před ním stát hrdě avšak pokorně, s úctou a respektem a bude s ním jednat jako rovný s rovným, tak od něj získá tu nejmocnější podporu, protože mu je nejvíce podoben a nejvíce s ním rezonuje. 

Jak Bůh trestá? 

Protože skutečný Bůh nesoudí, tak ani netrestá. Každý se trestá sám tím, že porušuje jeho Zákony. Jsou to Zákony Stvoření, též Zákony Kosmické či Vesmírné. Vyjadřují Boží Vůli a Boží řád. Jsou to pravidla hry pro celé Stvoření. Zákonů není mnoho, ale jsou velice tvrdé a zcela neoblomné. Jsou objektivní, věčné a nezměnitelné. Je to Zákon Jednoty, Zákon Vyrovnání a Zákon Zachování. 

Zákon Jednoty

Zákon Jednoty je zcela základní zákon Stvoření a vyjadřuje smysl celé existence a boží tvorby. Tento zákon je sice DOPORUČENÝ, ale není PORUČENÝ. Každý si může vyzkoušet, co se stane, když ho poruší - tak je Bůh velkorysý. Je to zákon o lásce, respektu, toleranci, nenásilí, o souběžné evoluci všech sobě rovných a rozličných stvořených věcí do společné jednoty, za současného respektování jejich identity a jejich různosti ve všech aspektech. Je to zákon o spolupráci a spolutvorbě, o ne-soutěžení a ne-konkurenci a o vzájemné pomoci. Je to zákon o pomoci silnějšího slabšímu. Je to zákon o svobodě a právu na sebevyjádření a o povinnosti nést za to plnou zodpovědnost. O právu na svůj vlastní přirozený životní prostor (domov), na svou vlastní kulturu, tradice, zvyky a hodnoty, na přístupy k poznávání Zákonů Stvoření, na způsoby duchovní realizace. O povinnosti tyto věci respektovat u ostatních. O právu na sebezachování a povinnosti bránit se před útokem a agresí. Každý je projevem Boží Vůle a má všechny vlastnosti Boha - Boží Dary. Má právo tyto Dary používat dle své svobodné vůle. Má povinnost tyto dary chránit před zneužitím a bránit je před zničením. Je to zákon o přesném vyvážení práv a povinností. Je to zákon o rozlišení, kde jsou hranice těchto práv (svobod) a povinností (omezení). Zákon Jednoty se také nazývá Princip Věčného Krista Prvotního Stvoření. Jeho manifestační (prováděcí) program, který tento základní Princip Boží Tvorby uvádí do činnosti sluje Kristovský Kód, též Krist-Kód. Tento Krist-Kód definuje přirozené fyzikální zákony ID Kreační Mechaniky, podle kterých se Vědomí Boha-Zdroje postupně zahušťuje do mnoha úrovní různě vědomé energie a hmoty. Pojem Krist - tento princip je vtělen do učení vnitřního Krista, což je plně ascenční duchovní nauka pro realizaci Boha skrz sebe, bez potřeby nějakých vnějších pomůcek a mentorů, vystavěná na základě Zákona Jednoty. Člověk je přímá emanace Boha a mezi Člověkem a Bohem nic nestojí.  

Zákon Vyrovnání

Vždy se najde někdo, kdo Zákon Jednoty nebude respektovat. To je Bohem dovoleno. Každý má právo porušit Zákon. Je to sice dovoleno, ale není to doporučeno. Avšak každý má povinnost nést za to příslušné následky, kterým se nelze vyhnout. Toto zajišťuje další zákon, Zákon Vyrovnání, též známý jako Zákon Karmy či Zákon Odplaty. To není nějaký psychologický či mravnostní koncept. Je to energetický fyzikální princip, výchovný kompenzační mechanismus učící účastníky stvoření, zažít jaké je to, co děláš ostatním - tj. nejvyšší didaktické paradigma. Veškeré konání se jeho původci nějakým způsobem vždy vrací: "každý čin nese energetický podpis svého konatele". Tento zákon je lidmi po generace dobře znám a zachovatel se v různých úslovích lidové moudrosti. Např. boží mlýny melou pomalu, ale jistě; jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; kdo seje vítr, sklízí bouři; tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne; čím kdo zachází, tím také schází; každá svině si svého řezníka najde. 

Zákon Zachování

Dalším takovým kompenzačním zákonem je Zákon Zachování. Ten funguje jako sebe-obranná imunitní reakce Stvoření v případě jeho poškození ve velkém rozsahu. Pokud selžou veškeré snahy strážcovských ras a rozsah zla a jeho eskalace dosáhne kritické míry poškození velkých oblastí, tak hrozí, že by tam byl zničen samotný princip Krista a vše by to šlo do nezvratného pádu. To však není dovoleno: padnout mohou pouze oblasti menší než velké. Proto tam nastoupí zákon zachování kristovského principu ve stvoření. Je to přirozená normální xeno-fóbní (cizorodé odpuzující) imunitní reakce každého zdravého organismu, který se brání nebezpečné nákaze (infekci). Tento sebe-záchovný  mechanismus se samovolně nastartuje při dosažení kritické míry poškození a doslova vymete z postižených částí kosmu všechno zničující svinstvo. Tím se tam zase obnoví princip života a původní řád, který tam patří a který tam přirozeným vývojem vznikl. 

Karma a ne-karma

Ne všechno špatné, co se někomu děje, je možné svést na jeho špatnou karmu, že se mu vrací jeho zlé činy, za které teď musí pykat. Pouze jedna část prožívaného utrpení má karmický původ. Druhá jeho část a často nepoměrně větší, nemá karmický původ. Je způsobena aktem čiré agrese ze strany jiných bytostí, které zneužily svoji svobodnou vůli a schopnost tvořit. Jejich oběť často bývá zcela čistá a nevinná, bez karmické zátěže. Může být obtížné mezi těmi dvěma případy rozlišit. 

Trest a pomsta

Trest. Zpětný ráz zákona karmy můžeme nazvat trest. Je to přirozená obranná energetická reakce vesmíru na to, že mu někdo ubližuje a tj. zcela v pořádku. Trest je základní výchovný prvek platící pro všechny věci ve stvoření. Motivací trestu je pomoc. Cílem trestu je zjednat nápravu a uvést vychýlené věci zpět na správnou cestu a obnovit normální řád. Trest je pozitivní a konstruktivní akt, činěný z pozice lásky, aby skrze něj získaná zkušenost byla co největší a bolela co nejméně. Bolest je průvodní jev učících se věcí: poznat, jaké to je, jít proti zákonům stvoření. 

Pomsta. Je to poškozený akt trestu. Motivací pomsty je ublížení. Cílem pomsty je pokoření a zničení. Pomsta je negativní a destruktivní akt, činěný z pozice nenávisti, kde nejde o získání zkušenosti, ale o co největší bolest. Každý si může vyzkoušet, jaký má pocit, když na někoho jiného z pozice moci působí a postaví se do role: "já jsem tvůj trest" nebo "já jsem tvoje pomsta". Energetická konstelace to většinou dobře ukáží. 

Trest a výchova

Trest je přirozený důsledek normálního fungování stvoření, je to součást existence. Proto je třeba se mu učit od nejútlejšího dětství. Každý má své hranice, kde končí jeho svoboda a začíná svoboda ostatních. Výchova je stanovení těchto hranic a omezení a též stanovení trestu za jejich překročení. A to na všech vibračních úrovních: tělesná, emoční, mentální aj. Absence trestu ve výchově je popření přirozených zákonů vesmíru a jejich pohrdáním. Poškozený chovanec pak nechápe, že je zde něco vyššího, co ho přesahuje a omezuje, co musí respektovat a co si ho vždy podrobí, pokud se bude vzpěčovat a bude překračovat jemu vymezené hranice. Místo, aby se učil pokoře vůči zákonům stvoření, tak se učí aroganci vůči svému okolí. Stává se z něj svévolník a tyran. To blokuje jeho duchovní vývoj, který je pokorou podmíněn. Úloha vychovatelů je zrcadlit zákony vesmíru a předávat je svým svěřencům způsobem pro ně přijatelným. Vztah Bůh-člověk se na malém měřítku zrcadlí jako vztah rodič-dítě. Při výchově dítěte jsou nejvíce vychováváni jeho rodiče, protože zde hrají náročnou dvoj-roli. Jsou uprostřed vztahového vzorce: dítě - roči - Bůh. Jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Před Bohem jsou jako dítě. Před dítětem jsou jako Bůh. Tato záměna rolí (učitel - žák) má velikou didaktickou hodnotu. Není lepší způsob jak poznat Boha, než ho prožít. Při výchově je k tomu vhodná příležitost: stoupnout si do jeho role a zkusit se chovat jako on. Rodiče mají sklon si myslet, že jejich děti jsou ty nejlepší. Pro ně ano, tedy relativně. Absolutně však ne. Není pravda, že jejich děti jsou čisté andělské duše. Každý, kdo se inkarnuje, si sebou nese své vlastní zátěže, přijímá zátěže rodičů a rezervy planetárního prostředí. To vše ze začátku není vidět, protože se to nemůže plně projevit. Je však možné správnou výchovou nežádoucí sklony mírnit a žádoucí podporovat. Respektovat heslo, že dítě patří životu a sobě. Je faktem, že díky zvyšující se vibraci planetárních mřížek vlivem SAC 2012 sem mohou přicházet bytosti trochu pokročilejší, takže to může být i mezigeneračně vidět. Nicméně i ty si musí nabrat jistou dávku reverzů z poškozených předloh Země. 

Rezonance a Disonance

1. Stav souladu s Bohem je stav vibrační rezonance. Pokud někdo svým konáním respektuje zákon jednoty, který je sice doporučený, avšak není poručený, tak se nachází ve stavu harmonické vibrační rezonance se Zdrojem. Je na něj vyladěn a energeticky napojen a má od něj obrovskou podporu, ochranu a vedení. Tím postupuje evolučně kupředu. Je to cesta duchovního vzestupu - nesmrtelné absence. Zakouší pozitivní a blažené stavy a jeho život je radostí, která z něj vyzařuje do okolí a kterou předává dál. Cílem je věčná existence v těch nejvyšších vibračních úrovních. 

2. Stav nesouladu s Bohem je stav vibrační disonance. Pokud někdo svým konáním nerespektuje zákon jednoty a porušuje ho, což je sice dovoleno, avšak není doporučeno, tak se nachází ve vibrační disharmonické disonanci se zdrojem. Není na něj vyladěn, je od něj energeticky odpojen a nemá od něj podporu, ochranu a vedení. Tím postupuje devolučně dozadu. Je to cesta regrese a duchovního pádu. Zakouší negativní a strastné stavy a jeho život je utrpením, které z něj vyzařuje do okolí a které předává dál. Konečným cílem této cesty je destrukce a smrt všech těl i vědomí v těch nejnižších úrovních, které na manifestované vesmírné úrovni jsou tzv. černé díry, neklamná znamení toho, že tato část stvoření je na cestě pádu a umírá. Pojem "smrt vědomí" znamená ztrátu identity (vymázání z Knihy života). Vědomí je energie, která se nemůže ztratit, ale může změnit svou formu. Jedná se zde o fragmentaci vědomí, jeho roztrhání na kusy. Podobně, jako když fyzické tělo je roztrháno na kusy, tak jeho hmota se neztratí, ale ztratí se jeho životní funkce. Totéž se děje s vědomím při jeho fragmentaci. 

Dobro a zlo

Otázka dobra a zla je prostá. Konání podle dobré volby se nazývá dobro. Konání podle špatné volby, se nazývá zlo. Tato dvě slova, dobro a zlo, jsou jen terminologické nálepky, pojmy, výrazy, kterými lidé ve své řeči označují skutečnou fyzikální realitu: stav energetické rezonance a či disonance bytosti se zdrojem. Vibrační soulad či nesoulad mezi dvěma věcmi (člověkem a Bohem) je fyzikální skutečnost, která objektivně existuje. Pokud někdo popírá existenci energetické vibrační rezonance - disonance, tak popírá existenci energetických zákonů kosmu a tím se staví pro nim (viz. různé výroky jako např. "zlo neexistuje" apod.)

Vztah dobra a zla

Vzájemný vztah dobra a zla je jednoduchý. Dobro je jako zdraví. Zlo je jako nemoc. Nemoc není podmínkou zdraví, ale je jeho perverzí (poničením, poškozením). Stejně tak zlo není podmínkou dobra, ale je jeho perverzí (zvráceností, nepřítomností). Někdy se říká, že dobro a zlo jsou dva základní principy, na kterých stvoření spočívá. Dvě protichůdné a vyvažující se polarity nutné k fungování vesmíru. Není tomu tak. Stejně jako zdraví nespočívá na nemoci a nemoc je mu na obtíž, tak stvoření spočívá na dobru a zlo je mu na obtíž. Někdy se to přirovnává ke vztahu světla a tmy. Říká se, že světlo má svoji podstatu, je to reálná účinná a hmatatelná substance (jako např. fotony) a je Bohem stvořená. Říká se, že tma svoji podstatu nemá a je pouze nedostatkem světla (nepřítomnost fotonů), není tedy Bohem stvořená jako hmatatelná substance či realita. Jako každé přirovnání to postihuje pouze kousek pravdy. Bůh stvořil předpoklady k dobru i zlu. V tomto smyslu jsou oba principy stejnocenné: oba to jsou produkty téhož původce a oba jsou možné. Avšak liší se v důležité věci: dobro je doporučené a podporované a zlo je nedoporučené a nepodporované a trestané. Každý má možnost si zvolit a má povinnost nést následky své volby. Kdyby neexistovala volba zla, nebyla by svobodná vůle se rozhodnout a to je proti zákonu stvoření. Cena za existenci svobodné vůle je existence možnosti konat zlo. A toho nápravou je trest zákonem odplaty. 

Svobodná vůle

Svobodná vůle je možnost svobodné volby. Tj. dar nejproblematičtější, protože skrývá velká rizika. Z vůle se snadno stane zvůle. 

Dobrá a špatná volba

Pokud je naše volba v souladu s vůlí Boží, je to dobrá volba. Pokud je naše volba v ne-souladu s vůlí Boží, je to špatná volba. Vůle Boží je dána zákonem jednoty a jeho projevem - princip Krista. Dobrá volba se také nazývá volba kristovská a představuje archetypální zdraví. Špatná volba se také nazývá volba anti-kristovská a představuje archetypální nemoc. 

Vzestup a pád

Stav souladu s Bohem je původní, přirozený a normální. Je to prvotní darovaný stav všech stvořených věcí, který je možno si svým správným chováním a vývojem udržet. Je to cesta vzestupu, kristovská bio-spirituální evoluce a ascence (vývoj dopředu, povýšení, up-grade). Stav ne-souladu s Bohem je ne-původní, ne-přirozený a ne-normální. Je to druhotný získaný stav, do kterého se původně kristovské věci dostaly svým chybným a poškozeným vývojem. Je to cesta pádu, anti-kristovské de-voluce (vývoj dozadu, ponížení, de-grade). 

Zlu je nutno se bránit

To je slib, který všechny stvořené věci daly Bohu-Zdroji, když z něho poprvé vyšly. Slíbily, že budou bránit princip dobra (zákon jednoty). Bránit princip dobra (stav rezonance a harmonie) někdy znamená vstoupit do boje a do války s principem zla (stav disonance a chaosu). Obrana a ochrana principu dobra je povinností všech, kteří se chtějí udržet na vzestupné - ascenční cestě. Pozitivní cesta duchovního vzestupu je rodné právo všech stvořených věcí. Negativní cesta duchovního poklesu a pádu je vzdání se tohoto ascenčního práva či jeho ukradení padlými bytostmi. Každý má nejen právo, ale i povinnost, bránit se svému okradení bránit právo ascence pro sebe i pro ostatní a bránit svoje i jejich vesmírné domovy. Silnější chrání slabšího, neboť tj. smyslem jeho síly, Bohem mu propůjčené. Kdo nebojuje se zlem, tak ho podporuje tím, že nechává růst. Tím se přidává na stranu zla a bojuje proti Bohu. A v boji je třeba se cvičit. Velcí duchovní mistři byli také mocní duchovní bojovníci. 

Bůh a zlo

Tolerance Boha vůči zlu je obrovská, zejm. z pohledu pozemského člověka, který je dnes na spodku, na samém dně vibrační hierarchie stvoření. Bůh skutečně umožnil, aby se zlo mohlo rozvinout do nesmírného rozsahu. Dovolil, že je možno svévolně zničit celé vesmíry se všemi jejich civilizacemi a obyvateli. A proto se to také děje a náš vesmír je toho dokladem. Rozsah zla může být tak velký, jak velká je část hologramu bytí naprogramovaná na zlo (jeho temná část). Její velikost je relativní. Pokud někdo v lese rozšlape mraveniště, je to jistě obrovská tragédie a zlo pro všechny jeho zahubené obyvatele, ta největší, co si dokáží představit. Na druhou stranu z hlediska celého kosmu tato tragédie až tak velká nevypadá. Bůh sám rozhodl, kam až zlo může zajít, tedy jak velkou svobodnou (z)vůli ve stvoření umožní. Kdyby mravenec chápal, jak velké je stvoření a jak malé je to jeho mraveniště, tak by zjistil, že Bůh drží zlo docela fest na uzdě. Ale mravenec to nechápe a spílá Bohu. Stejně tak spílají Bohu lidé, kteří žijí v našem bolestném planetárním mraveništi.